Naučme se odpouštět našim rodičům

Naučme se odpouštět našim rodičům

Znáte někoho, kdo by si nemohl postěžovat na své rodiče?

Musíme se však skutečně stavět do role obětí? Nebo k našim životům můžeme přistoupit s větší zralostí a odpouštět nedokonalosti jejich výchovy? Co si vybrat?

Je více než prokázáno, že odpuštění otevírá nový prostor svobody. Každý z nás snil o dokonalých rodičích a sníme o nich mnozí i dnes. Potřebujeme uhasit svou ohromnou potřebu být bezpečně milováni. Toužíme po ocenění. Jenže naši rodiče někdy jsou a hlavně byli příliš nezkušení, příliš mladí, příliš unavení. Nebo sami byli uvězněni v bludném kruhu ztracené radosti a lásky.

Musíme skutečně v době své vlastní dospělosti projevovat nevyhnutelně svou kritiku? Ano, vina našich rodičů byla někdy skutečně velkou chybou a nezralostí. Způsobila nám mnohá traumata a křivdy vepsaných až do morku našich kostí. Dnes se však můžeme zbavit jednoduchým způsobem všech těch negativních emocí a přehodnotit svou míru utrpení.

I rodiče jsou někdy nezralí. Žijí si svým životem a svými vzorci chování. Přesto je můžeme milovat. Vyžaduje to umění odpouštět. Může nám k tomu pomoci vyhledat ten zraněný pocit, určit náš vlastní hněv, najít negativní emoci a otočit ji.

Vlastní přijetí našich nedokonalostí a pravdivost našich vztahů, to vše nám může pomoci zkvalitnit naše životy i životy našich blízkých.

Zaměřme se na části našeho nitra, které byly kdysi zničeny a narušeny. Část z nás, která stále zůstává v našem dětství v roli oběti – i ta část jde stále s námi. Proto je již na čase oslovit a uzdravit naše dítě uvnitř nás. Plně se do něj zamilovat. A zároveň mu vědomě připravit v našem životě nové a lepší místo. Třeba zcela nový domov.

Takový, kde je vždy přítomná láska. A k tomu nám může významně pomoci odpouštění.

Zkusme dnes vstoupit pomyslně do našeho srdce a obejmout tam nejenom sami sebe, ale i naše blízké. Lidi, kteří tu byli pro nás. V dobrém i zlém. Naše rodiče.