Začíná to už v raném věku

Málokdo z nás si odnáší ze svého dětství takové vzorce chování, které nám umožňují absolutní respektování a nehodnocení druhých lidí. Začíná to už v raném věku.

Jsme vystavováni neustálému srovnávání, jsme hodnoceni autoritami. Někteří z nás byli kdysi dokonce vystaveni odsouzení. To když jsme zapomínali. Nenaučili se. Nepřipravili. Jen křehká dětská duše mohla zažít ten pocit, kdy by bývala možná i ráda splnila vše na jedničku, ale nešlo to. Bolest ze ztráty jednoho z rodičů. Rozchod milované mámy s milovaným tátou. Odchod babičky.

Stěhování z nádherného, voňavého domova do neznámého prostředí. Jako by to bylo vše tak lehce uchopitelné. Jako by to mělo být již předem všechno odsouhlaseno. Tolik změn. V dětské duši. V tom malém človíčku, který tak touží po pochopení.

Opravdu vždy dokážeme naslouchat dětským očím? Nebo potřebujeme mít poslední slovo? Bez diskuze. Nekompromisní vyhodnocení selhání dítěte mnohokrát zapříčinilo traumatické zápisy v mozku.

Nenechte se oddělit od života.

Vzorce nepodpory, hodnocení až souzení tak vznikají v každém z nás. Jako by nás pak později oddělovali od života. Derou se na povrch v tu nejméně vhodnou příležitost. Sužují nás uvnitř sama sebe. Nerespektují naše niterní dohody o tom, že jsme se rozhodli být šťastní. Že chceme zažívat láskyplné vztahy a prociťovat s druhými souznění.
A stejně tak, jako je možné se vrátit v čase do doby zápisu těchto negativních přesvědčení, můžeme se rozhodnout pro změnu uvnitř sebe již v dnešním přítomném okamžiku. Nemusíme čekat na další nový den. Můžeme se rozhodnout k tomu, že nebudeme nenávidět a soudit. Krůček po krůčku tak dohledat všechna ta zranění. Navždy je vytahat z našeho podvědomí jako střepiny jedovatých slovních granátů, pálících uvnitř našich srdcí.

Nesoudím. Naslouchám. Cítím.

Když se dostaneme za hranice našeho nepochopení do krajiny naslouchání, nesoudíme, ale cítíme. Druzí s námi začínají vytvářet přístav harmonie. Naslouchat jeden druhému a nemuset přitom nic vysvětlovat. Nastává další fáze našeho bytí. Ticho a klid. Láska a mír. V ten okamžik nic nevíme, a přitom víme mnoho. Jen vědomě dýchat a nezapomenout životem tančit. Protože když tančíme, nemůžeme nenávidět. Můžeme být už jen šťastní.